Pátek – nightlife

Dnes jsem šla do práce vlastně jenom kvůli fotce na kartičku. Ano – kartičku…konečně!! Došla jsem se nechat vyfotit (jistěže vypadám zase jako dement – asi mají v Itálii jiné foťáky) a odešla z kanceláře se svojí zcela vlastní a mou kartičkou! Joooooo!!! Jinak jsem byla v práci opět velmi produktivní, protože jsme skoro celou dobu strávila na facebooku a pozorováním štěňátek online.

Po práci jsem si uvědomila, že si vlastně musím jet koupit novou lítačku, protože v sobotu je začátek června. Zeptala jsem se v práci a prý je možné platit kartou na některých stanicích metra, kde je přímo od ATACu pobočka. Bývají prý na konečných stanicích a na Termini. Rozhodla jsem se pro Termini, protože je to bylo nejblíž. Přišla jsem tam a nebyla jsem připravená na to, co jsem uviděla. Fronta minimálně 30-40 lidí. No tak to mě ani nehne. Zase jsem to otočila a jela směrem Conca d´Oro. Tam čekalo pouze pár lidí, takže pohodička.  S kartičkou v kapse jsem jela na byt. Doma jsem si uvařila večeři, skypovala s maminkou a po jedenácté jsem vyrazila na schůzku s novým kamarádem Alainem. Jeli jsme k Ponte Milvio, kde byla kupa barů a hodně kup lidí. Ale žádní turisti, všechno italové, takže nějak si představuju jejich typické večery. Dali jsme si víno a náhodou tam potkali jeho nejlepší přátele. Banda fajn lidí, jejich párty musí být opravdu šílené :D Domů jsem se dostala v pět hodin ráno.

Čtvrtek – aprílové počasí

Ráno krásně, sluníčko – beru si jen svetříček a deštník nechávám válet na stole. Přijdu do práce, sednu za stůl, kouknu z okna – průtrž mračen, černá obloha. O hodinu později sluníčko, vedro na tričko, opalovačka na dvorku.

Dnes jsem si konečně vyhádala, že budu platit za kafe v kantýně! A zrovna dnes kafe připravoval velmi vtipný chlapík :D Na moje milované cappuccino mi bylo nakresleno srdíčko, ty jejich malůvky jsou prostě super :D

Měla jsem dnes v plánu jít na další workshop, začínal v pět a já jsem teprve v 16:45 vybíhala z práce směr metro a do studia jsem se přiřítila v 17:15. Pohoda, ještě ani nezačali. Prý dnes bez protažení a bez warm upu, rovnou vazba. Trochu mě sice od oběda bolela hlava, ale zakousla jsem se a veškerou bolest jsem přestala vnímat. Hudba byla krásná, pomalá, vazba nádherná a pekelně rychlá. Je to sice 4. Workshop, ale už teď na sobě cítím, že je to lepší a stíhám víc.  Přesto jsme samozřejmě občas dost tápala, ale ke konci jsem měla pocit, že až na pár místeček to zatancuju. Po workshopu jsem se s Letizii a Simonem ještě chvilku bavila a pak vyrazila na metro. V hlavě mi jeli myšlenky, jak si koupím něco dobrého, dám si sprchnu a natáhnu se do postele. Pak mi ale došlo, že dnešní den ještě nebyl u konce. Italština! Přidala jsem do kroku, v hlavě si opakovala slovíčka z úterý a pomalu se mi po hlavě začínala rozlívat bolest tak třikrát větší, než byla původně před workshopem. Doma jsem slupla prášek, vysrkla čaj (maminka mi přivezla můj oblíbený hrneček!) a mazala na autobus. Cestou jsem si uvědomila, že by asi bylo vhodné si koupit jízdenku na červen. Nikde v trafice se ale platit kartou nedá a já se nehodlám vzdát tak velké částky v hotovosti, takže nějakou lepší trafiku najdu zítra. Na kurz jsem přišla včas, ale bylo tam zatím jen pár lidí, prý lektoři ještě nepřišli, takže škola byla zamčena a čekalo se chvíli venku. Dnes jsme měli jinou slečnu, byla by hodně parádní, kdyby ostatním účastníkům kurzu netrvalo skoro dvacet minut pochopit, že přídavná jména v ženském rodě končí na –a, v množném čísle na –e, mužský rod končí na –o, v množném čísle na –i. Takže jsme toho za hodinu a půl moc neprobrali. Ale lepší než nic. Po lekci jsem šla do Puzzlu, kde jsem dostala výýýbornou večeři, ty lidi tam jsou prostě báječný! Návštěva nebylo prospěšná jen mému žaludku ale i mozku, protože mě nutili mluvit italsky. Už to potřebuju! Jedna věta mi sice trvá pár minut, ale radost z ní je obrovská :D

Nikdo z vás to asi dostatečně neocení, ale tohle je jeden z mých prvních gelů!!

Středa – dnes se vážně vyspím!

Dnešní den v práci byl sice dlouhý (odcházela jsem v šest), ale mohla jsem si zkusit spoustu nových věcí a prostě mě ta věda baví a basta! Asi není nic, co by mě uvnitř naplňovalo takovým tím super pocitem tolik, jako to umí tanec a věda. Mám to ale báječný život! V menze jsem si dala pizzu, mrkvičkový salát a svojí oblíbenou oranžádu, takže jsem byla krajně spokojena. Inci mi po práci nabídla, jestli s ní a její kamarádkou nechci jít něco podniknout do města, ale byla jsem tak unavená, že jsem radši jela na byt. A jak to tak bývá, jen co jsem přišla domů a dala si půlku ananasu na zlepšení nálady, už jsem měla energie víc. V osm mi volala maminka, že tatínek odfrčel do Norska, je doma sama a je jí smutno, takže jsme přes hodinu skypovali a pak jsem prostě musela sjet aspoň dva díly Once Upon a Time, protože je to závislácký! No jasně, že jsem usnula zase tak kolem jedenácté.

Úterý – italská lekce numero duo

Po včerejším náročném dni jsem už ráno utahaná jako kotě. Opět jsem se pár dní neviděla s panem domácím, tak jsem se rozhodla, že mu aspoň na dveřích nechám vzkaz s přáním hezkého dne. V práci to dnes bylo super, Inci se rozhodla, že mě nechá zkusit celý její experiment a bude na mě jen dohlížet a radit mi, abych to příště mohla udělat sama. Je prostě báječná! V deset jsem došla do nějaké kanceláře podepsat papír, že znám pravidla bezpečné práce v laboratoři a že dne 17.6. projdu školením. Prý díky tomu papíru budu moct dostat svou kartičku dřív.

V baru si dnes dávám cappuccino jako vždy a zase jsou na nás moc hodní, protože nám na pěnu kreslí obrázky. Dneska mám sebou telefon, takže jsem vám svůj šálek vyfotila.

V laborce jsem byla poměrně dlouho, domů jsem se dovalila v šest, nastavila si budíka na půl osmou a šla spát. Nebyl to nejlepší nápad, protože komu by se chtělo ven z té teploučké a měkoučké postýlky do těch tvrdých tenisek, ve kterých mě bolí palec.  Přesto jsem vstala, šla na zastávku a vlezla do busu č. 90. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím, na jakou zastávku mám jet. Když jsem jela se Sinou, nikdy jsem nedávala pozor. Autobus ale naštěstí nebyl narvaný, takže jsem se mohla rozhlížet na všechny strany a zastávku jsem poznala. Na hodině jsme se sešli opět všichni a tentokrát to bylo mnohem lepší. Slečna lektorka byla připravená na neschopnost domluvy, a protože jsme brali různé části těla, měla připravené obrázky, takže to šlapalo rychle. Stihli jsme probrat ještě barvy a oblečení a opět jsem se necítila úplně příjemně, když při vysvětlování bylo neustále ukazováno na mě, protože já jediná mám dobré oči a já jediná mám blond vlasy a já jediná měla barevné oblečení. Ke konci jsme se začali i trochu bavit, kdo co děláme a tak a dozvěděli jsme se, že chlapec z Libye měl dnes narozeniny, je mu 18, je to fotbalista a bere 1800 euro měsíčně, což je víc než moje stipendium na 3 měsíce. Zajímalo by mě, jak s ním trenér mluví…

Pondělí – tanec a italština

Ráno jsem se rozloučila s maminkou a šupky dupky do práce. Během kávičkové přestávky se strhla bouřlivá diskuze v italštině a jediné, co jsem ze začátku pochopila, bylo, že mluví o mně. Když to trochu utichlo, opovážila jsem se zeptat, co se stalo. Prý jim volali z vedení, že musím absolvovat kurz o bezpečnosti práce, rizicích v laboratoři a nejrůznějších právních předpisech a na konci složit zkoušku. Říkám: „Není problém“… Odpovídají: „V italštině“.

Odpoledne jsem dovezla na byt počítač a usilovně přemýšlela, jestli mám nebo nemám jít na workshop. Po víkendovém běhání po městě mě totiž velmi markantně bolí palec u pravé nohy. Nejsem srab a vyrazila jsem. Simone mi navíc řekl, že prý to mám kousek pěšky, že je zbytečný jezdit metrem, takže jsme koukla na mapy a už mazala po svých směr Bounce Factory. Našla jsem to v pohodě, byla jsem tam včas, všichni byli zase báječní a milí, očividně si mě pamatují, protože mě hned zdravili. Na lekci bylo zase lidí jak much, warm-up těžký jako minule, vazba těžší než minule. Nebo spíš větší kombinace rychlých a těžko zapamatovatelných (něco pro mě) pohybů, takže jsem to tak tak stíhala v mojí hlavě. Ale vazba to byla perfektní.

Zpáteční cestu odmítám jít pěšky a jdu na metro (i když to možná vyjde celkovou vzdáleností dost podobně), opět jsem málem přejela stanici. Došourala jsem se domů, vlezla do sprchy, najedla se a hurá za Sinou. Trochu se zpožděním (ale lepší než nic) mě dovedl na mojí první hodinu italštiny. Jsme tam 4. Už jsem dokážu představit…waaaau! A znám od každého písmenka abecedy minimálně jedno slovíčko! Okey, takhle lekce nebyla nejlepší, ale začít se nějak musí. Trošku horší to asi bude s komunikací, protože dva kluci jsou z Bangladéše a mluví aspoň trochu anglicky a jeden je z Libye a neumí ani anglicky, ani francouzsky. Dost času jsme tudíž strávili nad vysvětlováním jednotlivých slovíček, protože třeba „zítra“ se rukama a nohama vysvětluje poměrně špatně. Trochu jsem se necítila ve své kůži, když se asi uprostřed hodiny někdo zeptal, kdo patří k jakému náboženství. Všichni muslimové…já ateista… Hodně se usmívám :D

Po hodině jsem zašla ještě k Sinovi na čaj (bydlí v tom samém domě, kde je škola italštiny).

Poslední neděle v měsíci - kam asi půjdeme??

Vstávačka v 6:30. Po měsíci vstávání kolem osmé to nebylo úplně příjemné. Po snídani jsme vyrazili na metro, které bylo nejdřív téměř prázdné, ale jak jsme se blížili k zastávce Ottaviano, lidí rapidně přibývalo. Z této zastávky se hrnula neuvěřitelná masa lidí směr Vatikánská muzea a bazilika sv. Petra. Bylo kolem osmé hodiny, což byl doporučovaný čas všemi průvodci a stránkami na internetu pro bezproblémový a bezfrontový vstup do muzeí. No to určitě. Fronta se táhla podél zdi až do zatáčky, takže jsem se zhrozila a rozhodla se, že půjdeme nejprve do baziliky. Po drobných zmatcích, jak se tam vůbec dá dostat, jsme se dopracovali k turniketům, kde už sice byla taky menší (v porovnání s tím, co jsme viděli odpoledne nijaká) fronta, ale díky mamince, která objevila jeden zcela nevyužívaný turniket, nám zkontrolovali batohy velmi rychle a už jsme si to štrádovali dovniř. Rozhodli jsme se jít první na kopuli, která byl uvnitř sice krásná, ale já jsem byla nejvíc nadšená z výhledu ven. Přesně ten samý pohled, který jsem měla na obrázku před odjezdem do Říma jsem mohla sledovat na vlastní oči a nemohla jsem se nabažit. Prostě nádhera.

Po sestoupání dolů jsme zašli dovnitř, nemohli jsme si přece nechat ujít Michelangelovu Pietu a další zdejší krásy. Všude chodili lidé s praporky s obrázkem papeže, tak jsem se místní ostrahy zeptala, zda má mít proslov či něco takového a prý ano. Ve dvanáct hodin nám zamával z jeho druhého okýnka a řekl pár (samozřejmě cizích) slov. Takovou koncentraci fanatických lidí jsem ještě neviděla. Určitě si to budu pamatovat ještě dlouho. Všichni ti lidé se po skončení proslovu hrnuli do metra, takže jsme se rozhodli zajít na oběd. Chtěla jsem nějakou rychlovku, abychom to všechno dneska stihli, takže volba padla na McDonalds. Nejprve jsme ho nemohli najít. Když jsme ho našli, fronta byla příšerná. Ale zvládli jsme to a pochutnali si na italských Chicken McNuggets s hranolky a velkou kolou za řevu malých dětí. Parádička. Další naše kroky vedly ke Colosseu, kde byla tak neuvěřitelná fronta, že bych panu doc. Šatinskému políbila nohy, že mi doporučil si koupit lístek jinde. Takhle jsme céééélou tu frontu přeskočili a byli uvnitř během několika minut. Památka je to krásná, ale přece jen jsem asi očekávala víc. Uvnitř je spousta anglicky mluvících průvodců, takže jsme se občas k nějaké přidali a poslouchali zajímavosti o gradiátorech, místním životě a podobně. Zajímavé. Chtěla jsem se dostat i do horních pater a podzemí, ale bylo mi ochrankou řečeno, že to lze pouze s průvodcem. Saaakra! To nikde nepsali! Nevadí, i tak jsme prošli všude všechno, kam jsme mohli. Po pár hodinách vylézáme ven, jdeme koupit poslední dárek z cest a maminka si konečně kupuje žluté boty, kvůli kterým jsem přijela! Na náměstí republiky jsem mamince chtěla ještě ukázat sluneční hodiny v Basilica Santa Maria degli Angeli e dei Martiri. Potom jsme jeli metrem na stanici Libia, odkud si mamka zkusila dojet do Tiburtiny, kam se zítra musí dopravit sama na autobusové nádraží. S drobným zaváháním za začátku to dle mého popisu zvládla a já jsem jí doprovázela jen jako bzučící moucha. Cestou na byt jsme se ještě zastavili ve fialové kavárně na kafe a čaj (hodně čaje) a pro jahody, na bytě si dali sendvič s tuňákem a artyčoky a opět polomrtvé zalezli do postelí.

Sobota - památky

V sobotu jsem pro změnu chrápu dlouho já. Kolem jedenácté se vypravujeme (tentokrát už pěkně metrem) směr Colosseo a Forum romanum. Sobota = lidí jak much = něco pro mě! Na radu pana doc. Šatinského jsem jdeme k bočnímu vchodu do Fora v naději, že zde bude lidí míň. Mraky lidí. Směřujeme k dalšímu vchodu a tam jich je skutečně jenom pár. Kupujeme lístky , hrneme se dovnitř. Počasí dnes není nějak oslnivé, spíš zima a hodně moc fouká, takže mám neustále k očích písek. Každopádně je to zajímavé místo a i přesto, že mě až moc nezajímá, kdo kdy co postavil a přestavěl ale spíš kdo tam co dělal a těchto informací moc není, jsem spokojená, že jsem za to ty peníze dala. Trávíme tam několik hodin, během kterých jsem zjistila, že jsem skutečně při poslední návštěvě baziliky Santi Cosma e Damiano skutečně byla v nepřístupných prostorách :D

Hladové jako vlčice jsme vylezli ven zrovna když začalo pršet a šli si dát oběd do místní restaurace u Colossea, kde ceny odpovídali výhledu, ale jídlo ceně už tolik ne. Kafe už jsem si za tu cenu dát odmítla, takže po skončení deště jsme se prošli na Piazza Colonna, kde měli mít levné a dobré kafe Illy. Tam jsem byla poučena, jak to v Římě a chodí a proč většina lidí si s kafem ani nesedá a jen ho vysrkne na stojáka. Protože pokud usednete ke stolku, je z ceny 1 euro za kafe cena 2,6 euro. Příště vím, že si nesedat! Také se podivuji nad zvláštním systémem placení, kdy vám je přinesen účet, po chvíli (většinou dlouhé) přijede servírka pro peníze, vezme vaší částku, odnese to někomu ke kase, který jí dá drobné, které vám ona přinese. Říkám svojí mamince „A jak se potom hádají, že platili 20 eurovou bankovou a ne 10?“. A co se nestane? Platím dvacetieurovkou a je mi špatně vráceno. Tak za slečnou jdu a říkám jí to. Omlouvá se a přinese mi zpátky správně. No ono snad to zakřiknutí funguje.

Z Piazza Colonna jdeme směr Pantheon a cestou nám kupuju ono mňamkózní dolce, které jsem měla posledně s Maruškou. Jmenuje se Cannoli a musíte ho ochutnat, jestli sem někdy pojedete! Slečna v obchodě se mě ptala, zda si to přejeme vzít sebou, řekla jsem že ano a ona nám ty dva lahodné kousky zabalila jak svatební dar! Až škoda rozbalit. Pantheon je uvnitř (i venku) parádní, i maminka byla nadšená. Další zastávka – Fontana di Trevi. Po všech těch dnešních narvaných místech už mi všichni ti turisté nevadí a nutím maminku, aby za sebe taky hodila minci do vody. V průvodci píšou, že se má házet pravou rukou za levé rameno. Nikdo z turistů to tak nedělá, ale moje maminka ano, protože ona se sem vrátí. Potom jdeme nakoupit nějaké jídlo na večer a šineme se domů, nevím jak maminka ale já utahaná jako kotě.

Pátek - stávka

Na dnešní den byla místní dopravní společností vyhlášena hrozba stávky. Metro mělo jet jen do 8:30 a pak jen od 17:00-20:00. Ráno jsem proto vyrazila opravdu brzo, měla jsem domluvený sraz s Inci za turnikety v metru a šli jsme do nemocnice pro vzorky krve. Tam jsme potkali tatínka Valeria (její spolubydlící), který byl jako přes kopírák! Vizáž, chování, mluvení! Neuvěřitelný. Dal nám dárek pro Dr. Rigano (měla narozeniny někdy v dubnu) a zajistil nám vzorky krve.

Cestou do laboratoře jsme se zastavili v místním obchůdku narvaném lidí, koupili jsme tady pět kafíček a dvě koblihy a šli do institutu. Jako bychom to věděli, dnes byl zrovna zavřený bar, takže v laborce byli bez kafe. Velmi nadšeně nás přivítali a se slovy, že tento týden cvičili zbytečně, se vrhnuli na koblížky i moje lázeňské oplatky, které mi maminka přivezla. Jedli jsme, pili jsme, povídali jsem, jsou prostě super!

Potom jsme zpracovávali krev, Inci mě dnes nechala dělat opravdu hodně, byla jsem jí moc vděčná. Bylo potřeba ale do pozdnějších hodin čekat na vzorek aterogenního plátu, jenže já jsem nechtěla nechat mojí maminku samotnou tak dlouho. Měla sice instrukce, kam jít nakupovat, ale tak dlouho jsem jí tam nechat nechtěla. Zeptala jsem se, zda by byl problém dnes zmizet dříve. Samozřejmě nebyl. Sbalila sem tedy svoje věci a šla ještě s Inci na oběd. K našemu překvapení dnes nebyl zavřen jen bar, ale i naše menza. Šli jsme proto do druhé a najedli se tam. Nebylo to špatné. Pak jsem šla na autobus a doufala, že něco i přes stávku pojede. Nic nejela, tak jsem se vydala pěšky a v půlce cesty potkala první autobus, do kterého jsem nalezla (narvaný až po strop samozřejmě) a dojela na zastávku u bytu. Maminku jsem našla pořád doma. Prý spala jak mimino do dvanácti a tak se rozhodla na mě počkat. Šli jsme tedy společně na via Libia nakupovat. Večer jsme chtěli vyrazit na večeři, ale kvůli čekání na Vincenza, kterého jsem chtěla s mamkou seznámit, ale který pekelně dlouho telefonoval, nám zavřeli všechny krámy s lístky na MHD, metro bylo zavřené a moje maminka odmítla jet na černo, takže jsme šli pěšky směrem do města a doufali jsme, že na nějaký otevřený obchod narazíme. Ve čtvrtce cesty mi došla trpělivost a připravenou italskou větou jsem se dvou pánů zeptala, kde můžu koupit lístky. Prý už je pozdě, žádné kontroly asi nepojedou, máme jet na černo.  To samozřejmě nejde. Po chvilce dohadování jim svitlo, že v okolí je možná jeden krám otevřený, kde by lístky mohli mít. A měli! Juch! Nasedáme na autobus a jedeme směr Termini. Kvůli stávce je všude hrozný zmatek (větší než normálně) a jede tak čtvrtina spojů než běžně. Přesto jsme se dostali k našemu cíli a maminka si dala sýrovou pizzu a já domácí lasagne. Cestou zpátky jsme si museli víc než půl hodiny počkat na první noční autobus, protože běžný denní už prostě nejel. 

Čtvrtek - maminka je tu!

Dnes přijela moje milovaná maminka! Celý den v práci jsem hlídala telefon a doufala, že vystoupí na správném nádraží (ano – nádraží…moje maminka se bojí lítání, takže přijela autobusem) a nepojede až do Neapole. V práci bohužel jak naschvál je potřeba udělat hodně věcí a můžu si spoustu z nich zkusit sama. Je to sice super, ale zrovna, když maminka už přijela, tak nemůžu odejít, protože je to práce, kterou je potřeba dělat ve dvou. A zrovna jak na potvoru se musel zlobit i počítač, který je spojen s denzitometrem, takže jsme u něj strávili místo 5 minut asi 40 minut! Potom už jsem skoro se vydala pro maminku a když jsem přijela po eskalátorem k nástupišti metra, zrovna tam jedno stálo a na tabuli bylo napsáno, že jede směrem Rebibbia, což byl ten správný směr k mamince, takže jsem do něj naskočila. Po dvou zastávkách jsem ale zjistila, že jede na Conca d´Oro, takže jsem zase vystoupila a musela se o jednu zastávku vrátit a počkat na další tentokrát opravdu ve směru Rebibbia. Autobusové nádraží a maminku jsem našla celkem snadno, jen ona byla prý kapku zmrzlá, protože dnes nebylo úplně super počasí. Jeli jsme na byt odložit kufr a pak se projít po okolí. Cestou k bytu jsme zašli do restaurace a já nám italsko-anglicky objednala špagety (mně s pepřem a sýrem, mamince s rajčaty a bazalkou), moc mi to chutnalo. Potom se maminka rozhodla vyzkoušet sílu a kvantitu místní kávy a přesně jsem tuto reakci čekala. „Tak málo a tak silné?“

Potom už jsme došli na byt a spokojeně ulehli do postýlek. 

Středa - Sina

Dnes jsem byla v práci poměrně dlouho, žádné velké noviny, jen mě díkybohu více a více zapojují do práce, ale stále nemám vlastní kartičku, takže pracování na vlastníme experimentu nepřichází v úvahu L achjoooo, už bych tak moc chtěla dělat něco sama. V minulých dnech jsem na couchsurfingu hledala gauče pro svoje tří krásky, které by mě měli přijet navštívit a zároveň jsem hledala někoho, kdo by mi pomohl se naučit trošku italsky. Ozvalo se mi spousta lidí, pro dnešek jsem se rozhodla sejít s klukem jménem Sina, který psal, že v blízkosti jeho bydliště je škola italštiny, která poskytuje kurzy zdarma. Byli jsme domluveni zhruba na pátou hodinu na zastávce u mého baráku. Čekám tam a po chvíli přijede autobus a z něj vystoupí týpek dle fotek podobný Sinovi, rozhlédne se, podívá se na mobil a zase zaleze do autobusu a odjede. Cože?! To se na mě jako přijel jen podívat? Naštvaná beru do ruky telefon a píšu mu ne zrovna pěknou zprávu v angličtině. Po chvíli mi přijde sms „já jsem teď přijel, kde jsi?“ Byl na druhé straně nástupiště a samozřejmě, že vypadal úplně jinak! Moc jsem se mu omlouvala a vysvětlila, že jsem si ho spletla. Zajímavý začátek :D šli jsme si dát (ten den už druhé) cappuccino a i přesto, že to není Ital, vypil ho se stejnou rychlostí a hrnek odkládal když já jsem teprve lžičkou obírala pěnu. Potom jsme se šli projít, sednout si na chvilku do parku a pak se povídat na místo, kde je ta škola a vysvětlil mi, jak se tam dostanu. Následně jsem spíš čirou náhodou zjistila, že bydlí ve velkém domě pro studenty a poskytují dost často „gauč“ nejrůznějším cestovatelům a moje holky by tam též mohli zůstat. Šla jsem se tam s ním podívat a shledala, že je to opravdu veeelmi zajímavý dům plný zajímavých lidí. Strávila jsem tam celý večer, přijeli tam přes couchsurfing dvě slečny z Německa, mluvili výborně anglicky (na rozdíl od Siny, který s angličtinou trochu bojuje a snaží se, abych něco pochytila italsky), dlouho jsme povídali, hráli různé stolní hry (Jenga – po italském i po oficiálním způsobu) a Emanuel (velmi sympatický kluk – možná proto, že měl psa a já už mám táááák velký absťák) nám uvařil večeři o dvou chodech (pasta a zapékané brambory) – tp byla mňamka! S Němkami jsme umyly nádobí a u toho si stihli popovídat s klučinou z Afganistánu (myslím), který studuje medicínu na Sapienze. Už bylo kolem jedenácté, takže jsem se vydala autobusem domů. S dnešním dnem jsem velmi spokojená, holky snad budou mít kde spát a já jsem poznala pár velmi zajímavých lidí.

Úterý - nic

Dnes bylo mírně pod mrakem, teplota přijatelná, lidí v metru přiměřeně. V práci pohoda, dost času na dopsání příspěvků a odeslání pár emailů. Dnes jsem chtěla vyrazit na housový workshop, ale Giordano mi včera odepsal pouze v kolik je workshop a v blízkosti jaké stanice metra to je, ale nevím přesnou adresu a cenu workshopu, takže to nechám spíš na příští týden. Beztak jsem unavená ze včerejšího workshopu a jsem ráda, že se dovalím domů, ukuchtím si něco k jídlu, shlídnu pár dílů závisláckého Once upon a time a usnu.

Pondělí – Bounce Factory vol.II – další bublina endorfinů

Dnes jsem ráno při slunečném počasí vyrazila směr laboratoř s tušením, že to toho dnes moc dělat nebude a měla jsem pravdu. I když práce nebylo mnoho, Inci nechala zase něco dělat i mě, takže to rychle utíkalo. Na oplátkou jsem jí zasvětila do tajemství tlačítka PrintScreen, takže při kopírování výsledků měření jsme u počítače místo 2 hodin strávili jen 20 minut. Česká hlava vždycky vymyslí, jak to udělat co nejjednodušeji, ne?? K obědu jsem si dnes dala pizzu. Už jsem psala, jak to chodí v místní menze? Zaplatíte 2,10 euro a můžete si vzít 4 „talíře“. První jsou obvykle těstoviny, druhý bývá maso nebo sýrové taštičky nebo něco na ten způsob, třetí je salát či zelenina či brambory nebo fazole, čtvrtý je ovoce/džus/jogurt. Pokud si chcete dát pizzu, máte dvě možnosti. Margarita je brána za 1. talíř (předkrm? Cože?), ostatní druhy jako 2. talíř. Dnes jsem si dala margaritu, a protože je velká přes celý tác, nepotřebuju si k tomu ještě dávat těstoviny a po spořádání jsem ráda, že dejchám!

Odpoledne jsem si vybrala další workshop, který bych ráda zkusila, tentokrát se samotným mistrem choreo Simonem Ginanneschi. Předchozí dny na mě byl velmi milý a dnes tomu nebylo jinak. Bral na mě ohled, mluvil se mnou anglicky a po skončení workshopu jsme ještě cca hodinu povídali. Workshop byl báječný a skvělý a zase nemám slov. Byla to přesně ta rychlost učení, kdy nestíhám, ale přesto to nevzdám a kousnu se makat. Už teď se nemůžu dočkat dalších lekcí! Během závěrečného povídání mi Simone navrhl, jestli bych s nimi nechtěla vystupovat na závěrečné show jejich školy. No jasně, že chtěla! Ve čtvrtek mi přijíždí maminka, takže nebudu moct na Letiziinu lekci, tak uvidíme, jestli si něco vyberu ve středu nebo to nechám na příští týden.

Cestou na byt jsem si koupila rajčátka a mozzarellu, to byla chuť panečku! Na bytě jsem se na pět minut potkala i s panem domácím, stihli jsme si říct, jak se máme, toť vše, potom měl důležitý( asi hodinový) hovor a já jsem skypovala s rodinou a Tereziánkou, pak už jsme se ve společných prostorách nepotkali.

 Žandula dnes udělala maturitu, tak mám za ní upřímnou radost a už vymýšlím, kam to tady půjdeme oslavit :)

Neděle – battle??

Dnes ráno jsem konečně našla událost, na kterou jsem narazila v průběhu týdne a zpětně jí nemohla dohledat. Jednalo se o taneční soutěž MAD 4 DANCE, při které měly proběhnout i hip hop a house battly. Věděla jsem, že začátek je v 15:00, tak jsem s dostatečným předstihem a dle instrukcí ATAC vyrazila směr Nometana-Termini a tady jsem se pokusila na vlastní pěst najít nástupiště, ze kterého jezdí bus č. 14. Po chvíli neúspěšného pátrání jsem se rozhodla zeptat…anglicky samozřejmě. Byla jsem poslána na nástupiště, které ale bylo pro bus č. 40. Okey, zeptám se jinde. Zeptala jsem se na informacích a první instrukce zněla opět nástupiště pro bus 40..to sakra neumím vyslovovat 14 v angličtině?? Nakonec jsem chlápkovi vysvětlila, že chci 14 a on mi sdělil, že je to tramvaj! Okey, jdu na tramvajové nástupiště, skáču do přítomné tramvaje a jedu si to směrem do absolutně neznámé části Říma. Jasně, že po předchozích zkušenostech už jsem na google maps pomocí street view zjistila, jak vypadá okolí zastávky, kde mám vystoupit. Zvládla jsem to bez problémů a i divadlo (ano, soutěž byla v jakémsi divadle) jsem našla bez větších komplikací a ani jsem se nemusela ptát. Uvnitř byla spousta tanečníků, většina z nich z choreografické soutěže. Velký sál na tuto soutěž jsem našla snadno, najít battle sál už byl větší problém, protože nikdo z dotazovaných nevěděl (nebo nerozuměl, tak říkal, že neví). Po chvilce hledání jsem sálek přece jen našla a naštvaná sama na sebe, že jsem nevyrazila dřív (protože už bylo 15:40), jsem vrazila dovnitř. A tam nic…žádná hudba..jen pár lidí…okey…sedla jsem si a čekala chvíli. Začalo se to plnit tanečníky a po chvíli speaker oznámil, že se za pět minut bude začínat. Bezva! Začalo se battlem dětiček. Přišlo jich asi 10, z toho 4 byli z jedné rodiny. Všichni stejní, jen různé stáří, tudíž výška. Byli bezvadní, jeden z nich to zcela zaslouženě vyhrál. Battle hip hop dospělí mě moc neuchvátil, málo účastníků, zmatek v organizaci. Battle house dance 1 vs 1 už byl mnohem zajímavější. Ono se asi není co divit, víc a lepší lidé se zapsali na tenhle battle, protože v porotě byl sám mistr Kapela z Mos Wanted crew a Karim. Koukněte na odkaz na youtube, jak si dávali showcase poroty. Málem jsem spadla ze židle. Vyhrál kluk jménem Giordano, za kterým jsem potom šla a ptala jsem se, zda jsou v Římě nějaké housové workshopy. Řekl mi, že on sám má workshopy každé úterý a čtvrtek, dal mi na sebe facebook, ať se mu prý ozvu.

Večer jsem jela do města na noční prohlídku města. Protože jsem dnes nějak neodhadla počasí, volala jsem Honzovi a prosila ho o zapůjčení mikiny nebo něčeho teplého,abych neumrzla. Prohlídka byla zajímavá, pan průvodce velmi sympatický, většina účastníků mluvila česky :)

Showcase poroty

Sobota – den spánku

K čemu jinému by měla sloužit sobota, než k prospání celého dne? Dobře, vzbudila jsem se na oběd, ale pak jsem zase na dvě hodinky usnula. V pět odpoledne jsem usoudila, že už snad mám i nějakou zásobu na příští týden, tak jsem se vykopala z postele, udělala ze sebe člověka (protože zdejší vlhkost vzduchu příliš neprospívá mým narovnaným vlasům, dnes jsem začala s vlnitou érou, zda to byl nejlepší nápad na večerní program jsem si později nebyla jistá). Na osmou hodinou jsem vyrazila na zastávku Libia a poměrně pěknou dobu čekala na autobus, který mě měl dovést do blízkosti galerie MAXXI. Dnes totiž byla noc muzeí. Snažila jsem se zjistit, tak má vypadat zastávka, kde mám vystoupit a myslím, že jsem se plus mínus jedna trefila! Chvilku po osmé jsem už stála před MAXXI a natěšená se hrnula dovnitř spolu s dalším davem. Nesnáším davy lidí, takže „vydrž to, je to zadarmo“ mi jelo v hlavě celý večer. Nejvíc zajímavými jsem shledala výstavy „“ a „“ zbytek mě nijak extra nezaujal. Po desáté jsem vyšla ven z galerie a u vstupu už byla slušná fronta. Šla jsem přes most hudby na autobusovou zastávku a cestou zvládla poradit jednomu Italovi cestu do MAXXI, tak moc jsem dobrá! :D V okolí zastávky bylo neuvěřitelně moc lidí a aut a hluku. Šla jsem se za davem podívat, co se kde děje (moje zvědavost mi našeptávala, že by někde mohlo být další muzeum nebo něco podobného, ale objevila jsem pouze to, že v daném místě se hrál nějaký významný tenisový zápas a právě skončil, takže všichni lidé chtějí jet do cesta). První autobus byl nemilosrdně natřískaný už po příjezdu na zastávku, druhý byl natřískaný natolik milosrdně, že jsem se se svými ostrými lokty prokousala dovnitř a jako sardinky jsme vyrazili směr centrum. Moje naděje, že si stoupnu v autobusu vlevo a budu sledovat názvy zastávek na protější straně, naprosto selhala. Přesto jsem byla statečná a skrz dav mžourala ven a odhadla zastávku. Můj další cíl byl castel de Saint Angelo. Chtěla jsem se tady sejít s Honzou a jeho kamarádkami, ale nebral mi telefon, tak jsem se rozhodla jít dovnitř sama a po česku. Fronta byla totiž šílená, takže s výhodou nerozumění nadávek jsem se prostě nacpala dopředu a tvářila se, že tam stojím celou dobu. Andělský hrad v noci je opravdu nádherný a výhled z něj ještě lepší!  Jen těch lidí, kdyby tam nebylo tolik. A kdybych znovu nemusela dělat české předbíhajícího turistu ve frontě na výhled z nejvyšší terasy :D Ven jsem vyšla kolem dvanácté a překvapilo mě, že vstup už byl zavřen, i když všude v probačních materiálech bylo uvedeno, že poslední vstup bude v jednu. No co..Itálie..nebudu se divit. Protože z nejvyššího výhledu mě nejvíc učarovala bazilika sv. Petra, která je od hradu kousek, vydala jsem se tím směrem. Přesto že jsem nevěřící člověk, měla jsem k tomu místo posvátnou úctu a byla jsem šokovaná, jak se tam lidé chovají a jaký je na náměstí bordel. 

Čtvrtek – Bounce Factory

Vykopat se z postele byl dnes skoro nadlidský úkol, už začíná být ten spánkový deficit kapku znát. Přesto jsem s vypětím všech sil vstala (dobře, posunula jsem si budík aspoň 4x o 5 minut) a vyrazila směr  Istituto Superiore di Sanità,  kde jsem dnes měla tu čest už něco také dělat vlastníma rukama. Bezva! I když vybavená ta laborka moc není, protože dávkovat médium do 96 jamek a 10x každý promíchat pouze jednokanálovou pipetou se mému palci pravé ruky úplně moc nelíbilo. Ale lepší než sedět a koukat, budu aspoň namakané palce :)

Kávičku jsem dnes objednávala já v italštině a všichni mě vždycky neskutečně chválí, i když vím, že to zní naprosto jinak a musím se sama sobě smát :D jsou opravdu hodní! Na oběd jsme šli všichni společně, zase to byla mňamka, musím zjistit, jestli tam můžu chodit i na večeři.

Odpoledne jsme dokončili práci s makrofágy okolo čtvrté a já jsem vyrazila směr Conca d´Oro do Bounce Factory odhodlaná, že tentokrát už ten workshop skutečně dám! Byla jsem tam včas a stihla jsem i shlédnout konec předchozího workshopu, který byl spíš babský a komerční, ale taky by někdy stál za to.  Simone Ginanneschi, se kterým jsem se bavila minule, si mě pamatoval a hned se ke mně hlásil. Nejdřív se zdálo, že budu tam budu sama, Letizia (lektorka workshopu) se ke mně hned přišla se seznámit a po tom, co se dovnitř nahrnulo více lidí, pověřila jednu slečnu, aby mi překládala vše, co potřebuju vědět, protože prý anglicky moc neumí. Lekce začala klasickým protahováním a pak pustila písničku, ze které mě málem šlehlo - Macklemore & ryan lewis - thrift shop…začala nám vysvětlovat jednotlivé pohyby, párkrát jsme to zkusili na hudbu a asi po pěti minutách to utnula a řekla, že teď si vybereme písničku, na kterou chceme dělat choreo. Ptala jsem se anglicky mluvící slečny, co to mělo být. Prý jen lehký warm up – aha! Vybrali jsme Molly od Tyga ft. Wiz Khalifa & Mally Mall. Ježiš to byla taková pecka! Učila sice neuvěřitelně rychle, moc nedodržovala fázování při vysvětlování, ale všichni ostatní na to byli zvyklí, takže jsem zatnula zuby a snažila se, jak se dalo! Bylo to parádní a báječný a nejlepší prostě! Zpocená jak dobytek jsem odtud odcházela s bublinou endorfinů kolem sebe. Po workshopu jsem jí ještě šla poděkovat a stejně jako všichni tady, byla i ona báječná a skvělá a hrozně mě chválila. Kouknu do jejich rozvrhu a zkusím vybrat ještě jeden workshop, na který bych chodila. Cestou na metro jsem se skoro vznášela štěstím, jediné, co mě drželo na zemi, byla neskutečná únava. V metru jsem málem usnula a přejela svojí stanici, ale nakonec jsem se doplazila domů a napsala rodině, jestli nechtějí skypovat místo v domluvených 21:00 už v 19:30, jinak usnu. Sdělili jsme si novinky z domova i ze světa a následoval skype s Lapras. Já ty holky prostě žeru. Nemůžu se dočkat, až přijedou! 

Stejně jsem se nedostala do postele dřív než v jedenáct a to už jsem opravdu mlela z posledního. O víkendu do všechno dospím, musím!

Středa – birthday party

Dnes bylo od rána pod mrakem, ale teplota stále nad 20°C. V laborce jsem přihlížela zase Inci, takže jsme diskutovali o včerejším dni a rychle to utíkalo. Po obědě a odpoledním pracování jsme po páté vyrazily metrem na Termini, kde Inci ještě koupila lesk na rty pro Maruščinu kamarádku (a já se dozvěděla o skvělém obchodě s levnou italskou kosmetikou z Milána), potom jsme busem dojeli k místu konání párty a začali pomáhat Marušce s přípravou jídla. Ukázalo se, že párty bude pro Maruščina bývalého přítele. Hezky pěkně! Naučila jsem se pár nových receptů a vyzkoušela dost nových chutí a musim říct, že nebylo nic, co by mi nechutnalo. Až na pivo :D 

Hosté začali chodit v osm, oslavenec přišel v půl deváté, překvapen, šokován a nadšen. Všechno bylo báječné, seznámila jsem se s pár novými lidmi, shlédla luxusní výhled z terasy domu, diskutovala o schizofrenii a podstoupila první lekci italštiny. Kolem půlnoci jsme odcházeli, a protože jsem zvládla zopakovat víc než 60% naučených italských frází, byla jsem autem odvezena domů :) Před naším vchodem stálo 6 skútrů.

Úterý  - začátek seznamování

Dnešní ráno bylo zase nádherné, cesta metrem v klidu a v laboratoři paráda. O kávičkové pauze jsem poprvé vyzkoušela místní cappuccino a velmi rychle přehodnotila, co si budu každý den dávat :D Veeeelká mňamka! Dnes jsme téměř nic nedělali, aby opět pod jsem chtěla být za pilného studenta, takže jsem pokračovala v přepisování poznámek a po obědě (který mi dnes nějak extra nechutnal – vzhledem k tomu, že nejsem schopná udržet italské slovo v hlavě déle než 2 minuty, si nepamatuji ani názvy jídel) jsem pokračovala v čtení článků a psaní blogu :D Inci z Turecka jsem byla pozvána, abych s ní a její kamarádkou šla dnes koupit dárek pro jejich kamaráda k narozeninám a abych zítra šla s nimi na jeho oslavu. Přijde mi to krajně nevhodné, ale pořád tvrdí, jak je to v pořádku, ať určitě jdu, že se seznámím s novými lidmi. No uvidíme, každopádně nakupovat dárek jsem šla. Seznámila jsem se s její bezvadnou kamarádkou z Řecka, která mi mírně připomíná Marušku z letního tábora Hejbni kostrou, ale je moc fajn. Po nákupech jsme se zastavili na prý jedno z nejlepších dolce v Římě. Teda…bylo fakt božský! Musím si zapamatovat, kde ten obchod byl! Pokračovali jsme do místní vinárny, sýrárny a šunkárny a já si dala snad to nejsladší víno na světě a dva druhy naprosto lahodnýho sýra! Protože řecká Maruška zná všechno a všechny, nemuseli jsme ani platit :D Následovala zastávka u Marušky doma, kde zvala jídlo a nějaké knížky a metrem jsme dojeli domů k Inci, kde jsem se seznámila s její spolubydlící a jejím manželem (synovec vedoucí oddělení naší laboratoře). Oba jsou víc než báječný a strávili jsme skvělý večer. 

Posledním metrem jsem se doplácala domů a cestou z metra jsem byla překvapená, když mi na přechodech v cestě překážela zaparkovaná auta a na chodníku skútry. 

Pondělí – tanec!!

Dneska jsem v laboratoři úspěšně začala s přepisováním svých pozorovacích poznámek do počítačové podoby. Rozhodla jsem se vynechat poznámky na okrajích listů jako například „prý nevadí trocha červených cucků, ale mám pocit, že tam budou navěky“, ty si ponechám pro budoucí pobavení v sešitě. Mimochodem cucky tam byly navěky a vadily v další práci. Dnes tu bylo krásně - úplně jasně modré nebe s jemným větříkem. I přesto jsem se jako vzorný pracant rozhodla po obědě vrátit do laboratoře a ještě chvilku pokračovat v psaní a čtení článků. Ale jo, začínám to tady mít ráda. Lidé jsou tu bezvadní!

Odpoledne jsem zamířila domů, našla si cestu na workshop s Jamajčanem, chvilku relaxovala, navečeřela se a vyrazila vstříc novým zážitkům a snad i kamarádům.

Tentokrát jsem vyrazila o hodinu dřív, připravená na všechno a odhodlaná použít pouze metro. Tam jsem viděla kluka, který vypadal skoro jako bývalý spolužák Lukáš Hornych. Byla to jízda přes celé město a ještě kousek pěšky (neznala jsem totiž zkratku), takže jsem dorazila včas. Hned se mě ujala Chris, která, ač jsem se snažila si to nepředstavovat, vypadala jako avatar. Postupně se začalo scházet dost lidí, někteří z nich se mi představili a byli velmi milí. Začala jsem se bavit s Mikem, což bych černoušek, se kterým jsem si psala přes facebook a který mi o této akci řekl. Vyptával se na tancování v Čechách, tak jsem mu vyprávěla o naší komunitce, JRNN komunitko! Později jsem se ještě seznámila s jednou slečnou, která učí ve Florencii house a dancehall. Nejprve na mě koukala velmi nevraživě, proto jsem se rozhodla jít za ní a seznámit se! Uměla anglicky a byla velmi milá. Andre přijel včas, se všemi se přivítal podáním ruky a workshop byla to opravdová paráda! Jestli někdy nějaký lektor nadává (Wahe), že mu tanečníci nevrací energii, tak tady byla tělocvična plná energii až po strop a neztrácela se ani při otevřených oknech! Workshop měl trvat hodinu a půl, po dvou hodinách stále nekončil, ale já už jsem musela odejít, abych stihla poslední metro. Jela se mnou i slečna z Florencie a cestou mi poradila stránky, kde můžu nalézt taneční události v Římě, zítra se na to podívám. Cestou z metra jsem potkala tak 7 aut zaparkovaných na přechodech a asi 20 skútrů na chodnících. Parkování je tu opravdu problém.

Na byt jsem přijela utahaná jako kotě, vlezla jsem do sprchy, protáhla si záda a zalomila to.

Ještě k úplnosti seznamu podobných lidí. V metru jen chlápek vypadající jako George Clooney a na workshopu byla Yvetka Malá :)

Neděle - umění a spánek

Dnes "ráno" jsem se opět vypadala směr Barberini a Honza s odhodláním dokončit prohlídku zbytku galerie. Cestou na metro se mi podařilo alespoň maličko zahnat absťák po hlazení psů (drbala jsem si štěndu nejasné rasy) a nevěřila jsem vlastním očím, když přes přechod pro chodce (i s ostrůvkem mezi pruhy) přejížděl skútr.

V galerii to dnes jako v úlu a na mě přece jen dopadla celotýdenní únava a nedostatek spánku, takže jsem měla co dělat, abych vůbec udržela oči otevřené. Po chvíli jsem usoudila, že nemá cenu se přemáhat, rozloučila se s Honzou a odjela domů, kde jsem si po obědě lehla do postele a prospala velkou část odpoledne. Večer jsem opět volala s rodinou, psala si přáteli (dík že na mě nezapomínáte! :) ) a asi po 5 dnech viděla svého pana domácího a byla seznámena s fungováním místní pračky. Bezva! Teď už jen dopsat tento příspěvek a spát, zítra do laboratoře na půl desátou :)

Sobota - bude ze mě znalec umění

Po celkem pozdním návratu vlastně v dnešních ranních hodinách se mi dnes nechtělo příliš vstávat. Přesto jsem se vykopala z postele, nasnídala, poskypovala s rodinou a vyrazila směr kultůůůra! Na Barberini mě čekal Honza a společně jsme vyrazili do Galleria Nazionale d'Arte Antica. Hned u vstupu jsme vyfasovali odznáčky včeliček, které jsou snad na každém sloupu celého objektu. No není se čemu divit, když jsou i ve znaku rodu Barberini. Uvnitř se to veledíly jen hemžilo. Krása stíhala nádheru, až jsem nevěřila, jak je možné něco tak dokonalého namalovat a uvnitř (trochu i navenek) jsem se vztekala, proč já neumím namalovat ani hloupou hvězdičku! Nejvíc jsem ale asi byla učarována stropy, které mi opravdu braly dech.

Odpoledne jsme se zúčastnili prohlídky části města a s částí skupiny k večeru zamířili do oblasti poblíž Piramide, kde jsme si dali něco k snědku a popili vínečko :) 

Parádní den a parádní večer.

Pátek - pizza až v večeři

Po shlédnutí internetové předpovědi počasí jsem ráno po vyhrnutí žaluzií očekávala nádherné slunečné ráno. A ejhle! Pod mrakem a po dešti...no co... to mi mojí náladu přece nezkazí! Do batohu si házím svůj superbezvacool deníček z rozlučky na Špince a vydávám se do školy. Metro je přecpané k prasknutí a v tunelu před zastávkou Bologna dokonce na chvíli zastaví a já se svými mírně klaustrofobickými sklony  začínám cítit kapku nejistě. Naštěstí po chvíli se zase dává do pohybu a přesně na čas stíhám přijít do laborky, kde jsem ale sama. Později postupně telefonují všichni studenti, že mají problémy se dostat do práce, že jsou nějaké trable s metrem, většina z nich musí jít pěšky. Ještěže jsem jela dřív! Zatuhnout v tom tunelu by mi vykouzlilo šedý vlas! 

Jako by dnes v laborce tušili, že mám narozeniny a poprvé od nástupu můžu něco dělat vlastníma ruka a ne pouze zírat, jak se něco dělá. Konečně jsem užitečná, joooo! Dnešní kávička (už zvládnu objednat presíčko s mlékem a čaj) se nesla v duchu "tak co už jsi všechno v Římě viděla? Musíš vidět tohle a tohle"..ale pamatujte si všechny ty názvy :)

Těsně před třetí (ale ne jako poslední) jsem šla do menzy na oběd, který byl zase výborný, asi si začnu psát aspoň názvy těch jídel. Pizzu jsem si nedala, protože hned ráno mi volal báječný Honza, který na facebooku zjistil, že mám dnes narozeniny, tak ať si pizzu k obědu nedávám a čekám po deváté na Circo Massimo. Okey, těším se! Dnes jsem měla tu čest se seznámit s dalším "jídlobrancem", je mi těch lidí upřímně líto.

Po obědě jsem vyrazila na metro a konečně celá natěšená vytáhla superbervacool deníček. Hned u první stránky jsem měla na tváři úsměv od ucha k uchu a možná ještě kousek dál a hltala každé přání. Přijelo metro, nastoupila jsem, četla jsem dál, skoro brečela...čtvrtá zastávka...tady bych měla vystoupit, zvednu hlavu...Quintiliani...sakra! Vlezla jsem do špatnýho metra. Vystupuju, jdu na druhé nástupiště, jedu zpátky, lezu do správného metra, vystupuju na Libii. Pořád čtu a nepřestávám se usmívat. Jak já zbozňuju svoje přátele! DÍÍÍÍÍÍKY! Chvíli jsem se cítila skoro jako doma, jsem ráda, že vás všechny mám :-*

Na bytě zapínám skype a začíná třicetiminutová oslava narozenin s částí Lapras a Gold Edition, zbožňuju vás (a Žanetinu ofinu a prsa! :D )

Na čtvrt na deset vyrážím na metro, které mi opět musela ujet před nosem, neboť jsem ve stanici jako první. Jedu na Circo Massimo, kde přistupuju k Honzovi do tramvaje a vypínám orientační radar :D Procházíme spooooustu parádních míst, kde doufám nejsem naposledy, pokud mi tedy Honza řekne, kde jsme byli, protože já jsem byla ztracena :) těžko vybrat, které místo je nejkrásnější :) Po první části procházky jdeme na pizzu, já si dávám Quattro Formaggi, abych mohla porovnat svou nejoblíbenější pizzu v ČR. Je jiná, je výborná, ale nemůžu říct, že lepší, má své kouzlo. Potom jsem ještě pozvána na výbornou zmrzlinu (karamelová vyhrává) a pokračujeme v noční výpravě. Města jsou prostě nejkrásnější v noci!
Domů se dostávám poprvé nočním autobusem, samozřejmě s doprovodem, protože Honza je gentleman :)

Čtvrtek - zítra si dám pizzu!

Další krásné slunečné ráno :) Dnes bylo okořeněné trochou jóógy od Terezky! Na klouzajícím se koberečku to nebylo úplně ono, zítra ho sbalím a zkusím to pořádně! V laborce to dneska byla paráda, došlo i na hromadnou výměnu telefonních čísel a emailů :) nechyběla ani polední kafe-kapučíno-čajová pauzička. Dnes nás navštívil jeden bývalý vědátor místního institutu, který ze mě byl velmi nadšený, ale bohužel v italštině, takže jsem dělala to, co dělám vždycky...úsměv a kývání hlavou :)

 Okolo druhé jsme všichni studenti vyrazili do menzy, která je blíž našemu institutu a údajně je i lepší. Byla lepší! Dobře, možná to bylo i proto, že jsme tam byli dostatečně brzo a měli ještě mraky jídla! Měli i pizzu, ale rozhodla jsem se, že tu si dám jako narozeninovou zítra :) dnes jsem si dala těstovinový salát, sýrové taštičky, mrkvový salát a jablko. A bezedný kelímek pití! Oujéé! Viděla jsem také prvního "jídlobrance", jak říkají lidem, kteří se vkradou do prostoru menzy a berou si od lidí jídlo, které nedojí. Při návratu z menzy mi na tričku přistál ptačí exkrement, z čehož byla turecká studentka velmi nadšená, že prý to je znamení velkého štěstí. No nezdálo se mi...

Dnes jsem v laborce zůstala trochu déle, než jsem očekávala, takže následoval skoro úprk na zastávku metra a úprk ze zastávky metra na byt, kde jsem našla adresu tanečního studia, kam jsem měla v plánu dnes vyrazit. Na stránkách místní MHD jsem si našla autobus, kterým bych měla jet a bylo mi sděleno, že mám jet pět zastávek. Pádila jsem na zastávku, čekala 10 minut (protože něco jako jízdní řády tady nevedou), nacpala se do přeplněného autobusu (pochybuju, že Češi vědí, co se to přecpaný autobus) a začala jsem počítat zastávky. Samozřejmě ani tento autobus nedisponoval ukazatelem nebo hlásičem zastávek a ani z tohoto autobusu nebyly viditelné nápisy zastávek. Rozhodla jsem se tedy opět věřit. A zase to nevyšlo. Vystoupila jsem na páté zastávce a zjistila, že jsem o dvě zastávky přejela tu svojí, takže jsem se vrátila a pěknou chvíli mi dalo i nalézt ono taneční studio (název byl napsán na bráně, která byla otevřená, kdo by to čekal?). Vešla jsem dovnitř o 25 minut později a rozhodla se, že se budu pouze informovat o openclassech a dostavím se jindy. Tanečníci mluvili anglicky a byli velice příjemní, takže paráda a už se těším na příští týden!

Středa - jsem tu přesně týden a užívám si to!!

Dnes ráno jsem se probudila do báječného slunného dne. Dnes měla přijít jakási paní uklidit byt, tak jsem tu na ní nastražila několik pastiček, abych věděla, zda se mi nehrabala ve věcech a zda podlahu vysála dostatečně. Vyrazila jsem na metro s dobrou náladou a knihou a jako obvykle jsem odmítla sjet do hlubin zastávky Libia výtahem. Vždyť dolů to jsou jen 4 eskalátory! Zase jsem musela čekat podezřele dlouho na metro, vždycky mi frnkne rovnou před nosem či co! Přijela jsem tudíž do laborky o trochu déle (9:35 místo 9:30) a pořád jsem tam byla první. To už asi bude tradice. Dnes jsem přihlížela oběma zdejším studentkám, v pauze jsme šli do bááru na kafe a pomalu se z nás snad i stávají kamarádky! Dnes se to trochu protáhlo, takže jsme skončili v 14:15 a holky byly tak hodné, že se mnou zašli do kanceláře menzy zjistit, kde je problém. Nejsem Barbora Svoboda, jak tvrdí můj codice fiscale! Na úřadě udělali chybu, takže mě systém nemohl rozpoznat. Pán byl ale velmi ochotný a vystavil mi novou kartičku, tentokrát ne tak blbě provizorní jako minule, ale pravou = zatavenou ve fólii! Dokonce jsem ještě stihla jít na oběd, i když bylo trochu zvláštní, že za mnou všechen personál říkal, že jsem poslední  (teda si to aspoň myslím, nebo si kuchařky říkali, že mi mají naplivat do jídla). Místní menza...musela jsem si počkat 3 dny, ale stálo to za to! Takového jídla, co si můžu dát za 2,10 euro? A ukradnout jablko na svačinu? Neomezený pití? Jogurty, ovoce, saláty, pizza, těstoviny a víc a víc a víc? Masakr! Už teď se těším na zítra! 

Tenhle zážitek mě naplnil dobrou náladou natolik, že jsem se zastavila u místních stánků a koupila si dvoje náušnice. Paráda! Když už jsem byla v ráži, ve via Libia jsem zašla do obchodu, který jsem měla dlouho vyhlídnutý ale vždy měl zavřeno, když jsem šla kolem. Dnes bylo půl páté, takže jsem zavítala dovnitř a strávila tam asi půl hodiny! Nojo, neodolala jsem a něco jsem si koupila, přiznávám! Cestou na byt jsem si ještě koupila nějaké ty potraviny a byla zvědavá, jak to dopadlo s paní uklízečkou. Celý byt uklizený - bezvadný! Otevřu dveře do pokoje...a nic. Ani netknuto. Tak nevím, jestli paní uklízečka zapomněla či co, ale já zítra vyluxuju sama :)

Úterý aneb pokus o oběd v menze numero due

V úterý jsem měla přijít na desátou. Přišla jsem v 10:01, jak mi radil pan domácí. Přesto to bylo brzo, ale už jsem čekala jen chvilku. V laboratoři jsem přihlížela práci studentky z Turecka, která izolovala lymfocyty z krve dárců. Bylo to zajímavé...a rychle! V půl druhé jsem se vydala na oběd. Luka (italský student) byl dnes nemocný, takže jsem do menzy zamířila sama, ale u přepážky mi opět bylo řečeno, že karta stále není aktivována. No vyptávejte se, kde je problém italsky. Šla jsem tedy na metro a do bytu, kde jsem si udělala zbytek jídla, kterému říkám šneci a při vaření čaje jsem málem zapálila hrnec, čehož si pan domácí, který byl dnes výjimečně doma, ihned všiml, takže jsem musela vysvětlovat, co jsem to dělala MamaMia! Odpoledne jsem malinko zlenivěla a koukala na pár dílů Big Bang Theory, ale nakonec jsem se dokopala a vykopala se z bytu a jela do města do obchodu s anglickými knihami z druhé ruky (ve Via della Lungaretta), odkud jsem si za 4 eura odnesla knihu The Color of Water. Protože cestou tam byla doprava z Piazza Venezia dost zasekaná, rozhodla jsem se zpátky dojít pěšky. Bylo krásně a ještě světlo, tak jsem to vzala procházkou kolem Circo Massimo opět ke Colosseu, kde už bylo zavřeno, takže se mi tam mooooc líbilo :)
Odtud jsem jela metrem na byt, dala si večeři, skypovala s rodinou a psala si s přáteli. Báječný to den.

Pondělí - jde se pracovat!

Dnes jsem vstala do deštivého rána, sbalila deštník a vyrazila na metro. Cestu do laborky už mám zmáknutou, takže jsem se bez problémů dostala až to institutu. Tam problém začal. Bylo mi v pátek řečeno, abych přišla mezi devátou a půl desátou. Jako vzorný student, jsem tam byla v devět. Vrátný potřeboval zavolat dr. Rigano, aby ověřil, že jdu skutečně k ní do laboratoře, protože ještě nemám vlastní kartičku na vstup, ale dr. Rigano ani nikdo jiný v laboratoři ještě nebyl. Musela jsem tudíž počkat, než někdo dorazí a povolí mi vstup. Čekala jsem ještě tak půl hodinky, než dorazili ostatní studenti a začalo se něco dít. Něco. Rozmrazili jsme buňky a spočítali pár koncentrací, které budeme potřebovat ve středu. Za to jsme si zasloužili kafe! Celý výzkumný tým vyráží do kantýny, kterou jestli budu schopná po dvou měsících najít, dám si diplom! Dala jsem si opět čaj a tentokrát jsem hodila sáček do konvičky! Všichni si dali malé presíčko, takže jsem do sebe čas dost oklopila :D
Po návratu do laboratoře jsme jen dopočítali pár nezbytností a dle pátečního slibu vyrazili do kanceláře menzy. Lavigna je báječná, všechno mi to přetlumočila a za pár minut jsem dostala kartičku na menzu. Jen nevím, jestli mi ten oběd zítra dají, protože jsem se na místě musela nechat vyfotit webkou s rozlišením "co vůbec jsou megapixely". A zrovna dnešek jsem pojala jako den, kdy zkusím, co se stane, když půjdu ven nenamalovaná s vlnitými vlasy v culíku bez úprav...uvidíme zítra.
Po návratu do laborky se už nic nedělo a byli jsme propuštěni domů. V půl druhé. Šla jsem s kolegy za největšího deště do bližší menzy, velmi vděčná, že je sebou mám, protože hned u vstupu nastal problém, že moje karta ještě není aktivována a neví se, kdy tomu tak bude. Nevadí, zkusíme to zítra. 
Blízko Via Libia jsem se rozhodla být statečná a nakoupit si jídlo. Slovník neměl šanci, tak jsem kupovala, co jsem viděla a doufala, že saponát na nádobí je skutečně saponát na nádobí a ne dezinfekce. Na bytě jsem si uchutila baštu a protože dneska nebylo zrovna nejlepší počasí, rozhodla jsem se uvařit si čaj a trochu zevlovat. 

6. den v Římě a už jsem dostala svou nejoblíbenější kytku :)

Neděle aneb honíme se za turisty

Po včerejším výletu jsem si dovolila trochu přispat, aby si moje nožky zvládly odpočinout a po obědě jsem vyrazila vstříc turistům ke Koloseu. Po pátku jsem už věděla, na co se mám připravit, takže jsem prostě a jenom zaťala zuby, vystoupila z metra, ignorovala lidi a užívala si tu nádheru. A šlo to! Vlezla jsem všude, kam se neplatil vstup a to i do míst, kam jsem později zjistila, že se chodit nemá :D ale nikdo mě nevyhodil ani nezamkl, takže si aspoň můžu připsat další netradiční zážitek. Ještě pár kostelů a snad začnu být i věřící. Jsou neuvěřitelně krásný. Stejně jako všechno tady. 

Došla jsem si odškrtnout jednu položku na seznamu must-see, a to sošku Capitoliny (podoba s naší Capitolina di Witigenove čistě náhodná a vzdálená).  Na Piazza Venezia jsem si objednala svou historicky první pizzu ( rukama a nohama...jak jinak) a s oslovením "Princess" jsem dostala tak dobrou baštu, že jsem se přinutila jí dojíst, i když už jsem fakt nemohla. Cena pizzy byla přijatelná, cena Coca Coly už tolik ne. Procourala jsem pár ulic a spíš omylem než záměrně (ano...už bych si měla koupit mapu!) jsem došla k přeslavné fontáně di Trevi a vyfotila jsi ten šílený dav. Určitě se tam ještě vrátím. Ale kdy? No v noci přece! 

Ještě jsem se zašla podívat na Španělské schody a do kostela Nejsvětější trojice. Prostě nádhera. Tam přesně vezmu moje tři krasavice, až mě přijedou navštívit :)

Sobota aneb zmrzlinové hody

Sobota aneb zmrzlinové hody

V sobotu jsem zamířila metrem na Terrazza del Pincio blízko Piazza del Popolo, odkud byl nádherný výhled na město. Poprvé jsem se nemusela stresovat, jak kde co najdu, protože jsem sebou měla báječného průvodce Honzu, který věděl, co kde je, kudy se kam dostat a umí italsky :) Zašli jsme se podívat na akci zvanou Gelato world tour, kde se sjelo 16 nejlepších zmrzlinářů z Itálie a musím říct, že jejich dobrůtky stály opravdu za to. Jako nejlepší jsem vyhodnotila pistáciovou se jménem Grumpy´s Heart a k těm nejvíc netradičním patřila rozhodně chlebová. Hodně zajímavé chutě a báječný "začátek" dne :) Později jsme vyrazili objevovat krásy města, nejdřív s průvodcem v italštině, potom sami v češtině. A do toho všechno nádherné sluníčko a želva v jezírku.