Poslední neděle v měsíci - kam asi půjdeme??

Vstávačka v 6:30. Po měsíci vstávání kolem osmé to nebylo úplně příjemné. Po snídani jsme vyrazili na metro, které bylo nejdřív téměř prázdné, ale jak jsme se blížili k zastávce Ottaviano, lidí rapidně přibývalo. Z této zastávky se hrnula neuvěřitelná masa lidí směr Vatikánská muzea a bazilika sv. Petra. Bylo kolem osmé hodiny, což byl doporučovaný čas všemi průvodci a stránkami na internetu pro bezproblémový a bezfrontový vstup do muzeí. No to určitě. Fronta se táhla podél zdi až do zatáčky, takže jsem se zhrozila a rozhodla se, že půjdeme nejprve do baziliky. Po drobných zmatcích, jak se tam vůbec dá dostat, jsme se dopracovali k turniketům, kde už sice byla taky menší (v porovnání s tím, co jsme viděli odpoledne nijaká) fronta, ale díky mamince, která objevila jeden zcela nevyužívaný turniket, nám zkontrolovali batohy velmi rychle a už jsme si to štrádovali dovniř. Rozhodli jsme se jít první na kopuli, která byl uvnitř sice krásná, ale já jsem byla nejvíc nadšená z výhledu ven. Přesně ten samý pohled, který jsem měla na obrázku před odjezdem do Říma jsem mohla sledovat na vlastní oči a nemohla jsem se nabažit. Prostě nádhera.

Po sestoupání dolů jsme zašli dovnitř, nemohli jsme si přece nechat ujít Michelangelovu Pietu a další zdejší krásy. Všude chodili lidé s praporky s obrázkem papeže, tak jsem se místní ostrahy zeptala, zda má mít proslov či něco takového a prý ano. Ve dvanáct hodin nám zamával z jeho druhého okýnka a řekl pár (samozřejmě cizích) slov. Takovou koncentraci fanatických lidí jsem ještě neviděla. Určitě si to budu pamatovat ještě dlouho. Všichni ti lidé se po skončení proslovu hrnuli do metra, takže jsme se rozhodli zajít na oběd. Chtěla jsem nějakou rychlovku, abychom to všechno dneska stihli, takže volba padla na McDonalds. Nejprve jsme ho nemohli najít. Když jsme ho našli, fronta byla příšerná. Ale zvládli jsme to a pochutnali si na italských Chicken McNuggets s hranolky a velkou kolou za řevu malých dětí. Parádička. Další naše kroky vedly ke Colosseu, kde byla tak neuvěřitelná fronta, že bych panu doc. Šatinskému políbila nohy, že mi doporučil si koupit lístek jinde. Takhle jsme céééélou tu frontu přeskočili a byli uvnitř během několika minut. Památka je to krásná, ale přece jen jsem asi očekávala víc. Uvnitř je spousta anglicky mluvících průvodců, takže jsme se občas k nějaké přidali a poslouchali zajímavosti o gradiátorech, místním životě a podobně. Zajímavé. Chtěla jsem se dostat i do horních pater a podzemí, ale bylo mi ochrankou řečeno, že to lze pouze s průvodcem. Saaakra! To nikde nepsali! Nevadí, i tak jsme prošli všude všechno, kam jsme mohli. Po pár hodinách vylézáme ven, jdeme koupit poslední dárek z cest a maminka si konečně kupuje žluté boty, kvůli kterým jsem přijela! Na náměstí republiky jsem mamince chtěla ještě ukázat sluneční hodiny v Basilica Santa Maria degli Angeli e dei Martiri. Potom jsme jeli metrem na stanici Libia, odkud si mamka zkusila dojet do Tiburtiny, kam se zítra musí dopravit sama na autobusové nádraží. S drobným zaváháním za začátku to dle mého popisu zvládla a já jsem jí doprovázela jen jako bzučící moucha. Cestou na byt jsme se ještě zastavili ve fialové kavárně na kafe a čaj (hodně čaje) a pro jahody, na bytě si dali sendvič s tuňákem a artyčoky a opět polomrtvé zalezli do postelí.