Úterý – italská lekce numero duo

Po včerejším náročném dni jsem už ráno utahaná jako kotě. Opět jsem se pár dní neviděla s panem domácím, tak jsem se rozhodla, že mu aspoň na dveřích nechám vzkaz s přáním hezkého dne. V práci to dnes bylo super, Inci se rozhodla, že mě nechá zkusit celý její experiment a bude na mě jen dohlížet a radit mi, abych to příště mohla udělat sama. Je prostě báječná! V deset jsem došla do nějaké kanceláře podepsat papír, že znám pravidla bezpečné práce v laboratoři a že dne 17.6. projdu školením. Prý díky tomu papíru budu moct dostat svou kartičku dřív.

V baru si dnes dávám cappuccino jako vždy a zase jsou na nás moc hodní, protože nám na pěnu kreslí obrázky. Dneska mám sebou telefon, takže jsem vám svůj šálek vyfotila.

V laborce jsem byla poměrně dlouho, domů jsem se dovalila v šest, nastavila si budíka na půl osmou a šla spát. Nebyl to nejlepší nápad, protože komu by se chtělo ven z té teploučké a měkoučké postýlky do těch tvrdých tenisek, ve kterých mě bolí palec.  Přesto jsem vstala, šla na zastávku a vlezla do busu č. 90. V tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím, na jakou zastávku mám jet. Když jsem jela se Sinou, nikdy jsem nedávala pozor. Autobus ale naštěstí nebyl narvaný, takže jsem se mohla rozhlížet na všechny strany a zastávku jsem poznala. Na hodině jsme se sešli opět všichni a tentokrát to bylo mnohem lepší. Slečna lektorka byla připravená na neschopnost domluvy, a protože jsme brali různé části těla, měla připravené obrázky, takže to šlapalo rychle. Stihli jsme probrat ještě barvy a oblečení a opět jsem se necítila úplně příjemně, když při vysvětlování bylo neustále ukazováno na mě, protože já jediná mám dobré oči a já jediná mám blond vlasy a já jediná měla barevné oblečení. Ke konci jsme se začali i trochu bavit, kdo co děláme a tak a dozvěděli jsme se, že chlapec z Libye měl dnes narozeniny, je mu 18, je to fotbalista a bere 1800 euro měsíčně, což je víc než moje stipendium na 3 měsíce. Zajímalo by mě, jak s ním trenér mluví…