Sobota – den spánku

K čemu jinému by měla sloužit sobota, než k prospání celého dne? Dobře, vzbudila jsem se na oběd, ale pak jsem zase na dvě hodinky usnula. V pět odpoledne jsem usoudila, že už snad mám i nějakou zásobu na příští týden, tak jsem se vykopala z postele, udělala ze sebe člověka (protože zdejší vlhkost vzduchu příliš neprospívá mým narovnaným vlasům, dnes jsem začala s vlnitou érou, zda to byl nejlepší nápad na večerní program jsem si později nebyla jistá). Na osmou hodinou jsem vyrazila na zastávku Libia a poměrně pěknou dobu čekala na autobus, který mě měl dovést do blízkosti galerie MAXXI. Dnes totiž byla noc muzeí. Snažila jsem se zjistit, tak má vypadat zastávka, kde mám vystoupit a myslím, že jsem se plus mínus jedna trefila! Chvilku po osmé jsem už stála před MAXXI a natěšená se hrnula dovnitř spolu s dalším davem. Nesnáším davy lidí, takže „vydrž to, je to zadarmo“ mi jelo v hlavě celý večer. Nejvíc zajímavými jsem shledala výstavy „“ a „“ zbytek mě nijak extra nezaujal. Po desáté jsem vyšla ven z galerie a u vstupu už byla slušná fronta. Šla jsem přes most hudby na autobusovou zastávku a cestou zvládla poradit jednomu Italovi cestu do MAXXI, tak moc jsem dobrá! :D V okolí zastávky bylo neuvěřitelně moc lidí a aut a hluku. Šla jsem se za davem podívat, co se kde děje (moje zvědavost mi našeptávala, že by někde mohlo být další muzeum nebo něco podobného, ale objevila jsem pouze to, že v daném místě se hrál nějaký významný tenisový zápas a právě skončil, takže všichni lidé chtějí jet do cesta). První autobus byl nemilosrdně natřískaný už po příjezdu na zastávku, druhý byl natřískaný natolik milosrdně, že jsem se se svými ostrými lokty prokousala dovnitř a jako sardinky jsme vyrazili směr centrum. Moje naděje, že si stoupnu v autobusu vlevo a budu sledovat názvy zastávek na protější straně, naprosto selhala. Přesto jsem byla statečná a skrz dav mžourala ven a odhadla zastávku. Můj další cíl byl castel de Saint Angelo. Chtěla jsem se tady sejít s Honzou a jeho kamarádkami, ale nebral mi telefon, tak jsem se rozhodla jít dovnitř sama a po česku. Fronta byla totiž šílená, takže s výhodou nerozumění nadávek jsem se prostě nacpala dopředu a tvářila se, že tam stojím celou dobu. Andělský hrad v noci je opravdu nádherný a výhled z něj ještě lepší!  Jen těch lidí, kdyby tam nebylo tolik. A kdybych znovu nemusela dělat české předbíhajícího turistu ve frontě na výhled z nejvyšší terasy :D Ven jsem vyšla kolem dvanácté a překvapilo mě, že vstup už byl zavřen, i když všude v probačních materiálech bylo uvedeno, že poslední vstup bude v jednu. No co..Itálie..nebudu se divit. Protože z nejvyššího výhledu mě nejvíc učarovala bazilika sv. Petra, která je od hradu kousek, vydala jsem se tím směrem. Přesto že jsem nevěřící člověk, měla jsem k tomu místo posvátnou úctu a byla jsem šokovaná, jak se tam lidé chovají a jaký je na náměstí bordel.