Pátek - stávka

Na dnešní den byla místní dopravní společností vyhlášena hrozba stávky. Metro mělo jet jen do 8:30 a pak jen od 17:00-20:00. Ráno jsem proto vyrazila opravdu brzo, měla jsem domluvený sraz s Inci za turnikety v metru a šli jsme do nemocnice pro vzorky krve. Tam jsme potkali tatínka Valeria (její spolubydlící), který byl jako přes kopírák! Vizáž, chování, mluvení! Neuvěřitelný. Dal nám dárek pro Dr. Rigano (měla narozeniny někdy v dubnu) a zajistil nám vzorky krve.

Cestou do laboratoře jsme se zastavili v místním obchůdku narvaném lidí, koupili jsme tady pět kafíček a dvě koblihy a šli do institutu. Jako bychom to věděli, dnes byl zrovna zavřený bar, takže v laborce byli bez kafe. Velmi nadšeně nás přivítali a se slovy, že tento týden cvičili zbytečně, se vrhnuli na koblížky i moje lázeňské oplatky, které mi maminka přivezla. Jedli jsme, pili jsme, povídali jsem, jsou prostě super!

Potom jsme zpracovávali krev, Inci mě dnes nechala dělat opravdu hodně, byla jsem jí moc vděčná. Bylo potřeba ale do pozdnějších hodin čekat na vzorek aterogenního plátu, jenže já jsem nechtěla nechat mojí maminku samotnou tak dlouho. Měla sice instrukce, kam jít nakupovat, ale tak dlouho jsem jí tam nechat nechtěla. Zeptala jsem se, zda by byl problém dnes zmizet dříve. Samozřejmě nebyl. Sbalila sem tedy svoje věci a šla ještě s Inci na oběd. K našemu překvapení dnes nebyl zavřen jen bar, ale i naše menza. Šli jsme proto do druhé a najedli se tam. Nebylo to špatné. Pak jsem šla na autobus a doufala, že něco i přes stávku pojede. Nic nejela, tak jsem se vydala pěšky a v půlce cesty potkala první autobus, do kterého jsem nalezla (narvaný až po strop samozřejmě) a dojela na zastávku u bytu. Maminku jsem našla pořád doma. Prý spala jak mimino do dvanácti a tak se rozhodla na mě počkat. Šli jsme tedy společně na via Libia nakupovat. Večer jsme chtěli vyrazit na večeři, ale kvůli čekání na Vincenza, kterého jsem chtěla s mamkou seznámit, ale který pekelně dlouho telefonoval, nám zavřeli všechny krámy s lístky na MHD, metro bylo zavřené a moje maminka odmítla jet na černo, takže jsme šli pěšky směrem do města a doufali jsme, že na nějaký otevřený obchod narazíme. Ve čtvrtce cesty mi došla trpělivost a připravenou italskou větou jsem se dvou pánů zeptala, kde můžu koupit lístky. Prý už je pozdě, žádné kontroly asi nepojedou, máme jet na černo.  To samozřejmě nejde. Po chvilce dohadování jim svitlo, že v okolí je možná jeden krám otevřený, kde by lístky mohli mít. A měli! Juch! Nasedáme na autobus a jedeme směr Termini. Kvůli stávce je všude hrozný zmatek (větší než normálně) a jede tak čtvrtina spojů než běžně. Přesto jsme se dostali k našemu cíli a maminka si dala sýrovou pizzu a já domácí lasagne. Cestou zpátky jsme si museli víc než půl hodiny počkat na první noční autobus, protože běžný denní už prostě nejel.